Česká lékařská komora přijala doporučení, podle něhož by lékaři nemuseli zbytečně prodlužovat léčbu nevyléčitelně nemocných pacientů. Česká lékařská komora (ČLK) svoje doporučení okomentovala následujícím prohlášením: „Žádný zákon na světě neupravuje postup pro konkrétního pacienta. I náš zákon je velmi obecný. Jen ukládá  léčit podle nejnovějších poznatků vědy tak zvaně „lege artis“. A je tedy na lékaři aby se rozhodl, kdy ještě nasadí léčbu intenzivní a kdy již paliativní.“

Právě tento komentář představitelů ČLK považuji nejen v rozporu se zákonem, ale i s přísahou lékaře, při ukončení studia. Jestli-že zákon ukládá lékaři léčit podle nejnovějších poznatků vědy tzv. „lege-artis“, tak nedává možnost lékaři, aby se rozhodl, zda využije či nevyužije všech svých znalosti a schopností k udržení života. Je to poslání lékaře.  Dovolím si citovat část přísahy, kterou lékaři skládají: „Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné. Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit jak zemřít.“

Myslím si, že je zřejmé jak dle znění zákona, tak také ze slibu, který musí každý lékař složit, že je povinností lékařů, a to jak etickou tak také zákonnou, udělat vše pro udržení života. Říci, že „někdy je pro pacienta lepší paliativní péče než léčba za každou cenu“, jak se uvádí v prohlášení ČLK je hrubé překročení zákona i etiky, které může mít nedozírné následky. Jakékoliv selhání lékaře, či zanedbání péče u těžce nemocných může být skryto za konstatování, že pacient byl již ve stavu, kdy bylo zbytečné prodlužovat léčbu.

Lékaři se tak stanou „polobohy, kteří budou moci rozhodovat o tom, kdo přežije a kdo nikoliv. Posuneme-li tento problém do ekonomické roviny tak se můžeme dostat do situace, kdy lékaři, či dokonce zdravotnická zařízení, budou z ekonomických důvodů posuzovat, zda pacienta „odpojí“ nebo „neodpojí“ od přístrojů. Je to děsivá představa zvláště pro ty, kteří jsou chronicky těžce nemocní, a občas u nich dojde k náhlému selhání organismu.

Pokud říkám, že doporučení ČLK považuji za nepřijatelné, tak těžko hledám slova pro stanovisko ministerstva zdravotnictví. I. náměstek ministryně pan M. Šnajdr uvedl: „Komora teď přichází s určitým doporučením, jakýmsi stanovením pomyslných hranic pro obě léčby. Tento krok v podstatě vítáme.“ Pan náměstek vědomě manipuluje s lidmi neznalými problematiky. Neexistují dvě léčby. Paliativní péče není léčba v pravém slova smyslu. Cílem paliativní péče je zmírnit bolest a další tělesná a duševní strádání, zachovat pacientovu důstojnost a poskytnout podporu jeho blízkým. Léčba je však aktivní snaha, za použití nejmodernějších poznatků vědy, o navrácení zdravotního stavu do optimální situace.

Zase se ukazuje, že ministerstvo zdravotnictví je ministerstvem lékařů, lékárníků, farmaceutických firem, ale není ministerstvem pacientů, čímž by mělo především být. Ministerstvo, jako strážce zákonnosti musí dbát na to, aby byl dodržován zákon. Žádný zákon neumožňuje ukončit léčbu. Pan Šnajdr by měl vědět, že náš „transplantační zákon“ stanoví, že je možné ukončit léčbu až po angiografii mozku, která musí prokázat smrt mozku, a že tato angiografie je vyžadována dvakrát v intervalu 30 minut.  

Občané by si měli uvědomit, že trend, který naznačila ČLK s podporou ministerstva zdravotnictví, může za několik let vyústit v úvahy, zda zachraňovat lidi při těžkých úrazech, kdy prognó;za jejich stavu je taková, že budou po celý život těžce invalidní, kvalita života bude problematická a léčba finančně náročná. Došlo by k úplné anarchii v této oblasti a žádný občan by neměl jistotu, že mu byla poskytnuta ta nejlepší léčba a ztratil by možnost obrany proti postupu lékaře. Žádný lékař nemůže rozhodnout o ukončení léčby. Takovou možnost musí stanovit pouze zákon, který určí přesná kriteria ukončení léčby, a takový zákon máme!