Když cizí jsou prioritou.

Dle statistické ročenky MPSV ČR za rok 2022, vydal náš stát na dávky hmotné nouze pro lidi z Ukrajiny téměř 14,4 mld. korun. Je to téměř třikrát více než v předchozím roce, ale je to logické. Snad jediný problém lze spatřit ve skutečnosti, že podpora byla plošná bez toho, zda dávku dostala maminka s dítětem bez majetku, bez živitele a na druhé straně také bohatý podnikatel s „bourákem“. Solidarita je správná věc a když lidé utíkají z válečného území, není pochyb o tom, že potřebují pomoc. Jsme trochu velkorysí, ale budiž.

Obdobná velkorysost a solidarita by měla platit i v případě občanů České republiky, kteří se, ne vlastní vinou či nějakým zanedbáním, dostali do těžké sociální situace, ze které si sami nemohou pomoci. Jde o lidi, kteří v době společného státu, pracovali na Slovensku, a teď na stáří se přestěhovali domů do Čech, protože si ponechali české občanství a mají zde rodinné zázemí. Jedná se o lidi ve vysokém věku, kteří potřebují péči druhé osoby a netušili, že Slovensko jim nebude posílat příspěvek na péči, domů do Čech. Těchto občanů je dnes asi pět set, každoročně jich asi padesát přibývá a pravděpodobně jich bude ještě několik let přibývat. Jejich osud se začal naplňovat v roce 2015.

Povinnost posílat peněžité příspěvky na opatrování (jakožto dávky sociální pomoci) do jiných států, nařizuje směrnice č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Slovenská republika si u Evropského Soudního dvora v roce 2015 vymohla, že nemusí vyplácet příspěvek na péči občanům, kteří sice platili u nich pojištění, ale jsou občany jiných států a mají trvalé bydliště mimo území Slovenska. Považuji tento krok Slovenska za vychytralost, která je namířena především vůči občanům České republiky, kterých je logicky nejvíce.

Pro představu, o jaké osudy jde, jeden příklad. „Vybavuji pro svou maminku příspěvek na péči, ale zdá se, že je to nemožné. Maminka má 81 let a její zdravotní stav se tak zhoršil, že již sama už nechodí, je inkontinentní a má středně těžkou demenci. Problém je, že přestože je občankou České republiky, má tady i stále bydliště, tak nemá na tento příspěvek nárok, poněvadž začala pobírat důchod v čase, kdy se nacházela v bývalém Československu na území Slovenska a byla tam až do rozdělení státu, tudíž ji byl přiznán důchod s výplatou na Slovensku, a to je kámen úrazu. Česká strana ji ho vyplácet nemůže, protože má, jako hlavní pojišťovnu na Slovensku a Slovensko příspěvek na péči neposílá do zahraničí. Bez tohoto příspěvku nikde maminku přijmout nechtějí a já přijíždím z práce denně až v 16:20 a nemohu se starat v celodenní péči o maminku a často jsem pracovně i několik dní mimo domov. Nevím co dál dělat a velmi mě trápí, že na jedné straně v EU má nárok na dávky, no funguje to zřejmě zcela jinak.“

Zabývám se tímto problémem již od roku 2017. Jednal jsem s prezidentem Milošem Zemanem, který oslovil prezidentku Slovenska Zuzanu Čaputovou, aby došlo k nějaké bilaterální dohodě o pomoci těmto lidem. Na můj podnět jednalo několik ministrů MPSV ČR se slovenskými protějšky. Všechno marné! Slovensko nechce ustoupit a Česká republika také ne. Oběťmi jsou senioři, kteří se, pro svůj vysoký věk, nemohou o sebe postarat.

Před rokem přislíbilo MPSV ČR, že do připravované novely zákona o sociálních službách zapracuje možnost přiznání příspěvku na péči i výše uvedeným občanům. Zákon měl platit od prvního července letošního roku, ale skutek utek a zákon je v nedohlednu. Zoufalí lidé se na mě a na Národní radu osob se zdravotním postižením stále obracejí se žádostmi o pomoc. Kde však není vůle, není ani pomoci. Náš stát odmítá svým občanům pomoci.

Přitom by stačila jednoduchá úprava zákona, která by umožnila posouzení zdravotního stavu a přiznání příspěvku na péči těmto občanům a možnost poskytnutí sociálních služeb. Výdaje by mohla Česká republika uplatňovat v mezinárodní arbitráži vůči Slovenské republice. Naše výdaje pomoci našim občanům by byly, ve srovnání s pomocí cizím občanům, nicotné. Pokud bychom počítali pro každého občana, kterému Slovensko odmítá posílat příspěvek na péči, dávku ve výši třetího stupně, představovaly by roční výdaje pro pět set našich občanů částku 76 800 000 korun. Z hlediska státního rozpočtu nijak významná částka. Problém je, že by prioritou vlády nesměli být cizí, ale vlastní občané.