Návrh zákona O důstojné smrti paní senátorky Doušové vyvolává dále pozornost. Vývoj diskuse kolem něj s velkým zájmem sledují především lidé, kteří jsou veřejností považováni za možné „konzumenty“ zákona. Jako předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR jsem poslal návrh paní senátorky organizacím osob se zdravotním postižením a požádal je o názory jejich členů. Z došlých odpovědí je zřejmé, že všichni považují zákon za velmi rizikový pro osoby se zdravotním postižením i když si někteří dovedou představit, že by mohl být schválen.

Velmi zásadní odmítnutí „důstojné smrti“ přišlo od lidí postižených Parkinsonovou nemocí. To je nemoc, která je velmi bolestivá a působí lidem velké obtíže až do smrti. Dovolili mi veřejně presentovat jejich vyjádření.

Paní Květa napsala: „S plným vědomím a svědomím  konstatuji za členy společnosti Parkinson i jménem svým, že všichni rezolutně odmítáme tento zákon. Prostě říkáme bezpodmínečně EUTANAZII NE!!!! Za návrhem zákona vidíme postoj zdravých lidí, kteří  neunesou pohled na trpícího, nevzhledného a nešťastného člověka. Je to problém zdravých příbuzných, kteří nejsou připraveni na tuto situaci a nejsou schopni ji psychicky zvládnout. Je to záležitost výchovy, vzdělání, etiky, morálky společnosti. Zdravotnictví musí umět řešit konečnou fázi života člověka jinak než usmrcováním, byť na přání trpícího.“

Názor pana Pavla: „Je smutné, že umím odpovědět na otázku: „Proč uvažovat o eutanázii?“. Jsem parkinsonik, zvyklý po letech na projevy i postup nemoci. Trpělivě nesu stavy, ve kterých se jen s obtížemi mohu pohybovat. Vím, že parkinsonova nemoc velmi pravděpodobně  časem zvítězí a budu zcela závislý na péči okolí. Nebudu moci srozumitelně mluvit ani psát, nebudu si moci říci o výměnu plen ani o pití. Nevím, zda se najde v mém okolí blízká bytost ochotná a schopná se o mne postarat.

Znám několik takových velikých žen i mužů, pečujících dnem i nocí o „svého“ parkinsonika. Čtou z nezřetelných hlesů přání myslícího vidícího, ale téměř nehybného nemocného, dbají na jeho výživu a léky. Dělají to téměř bez pomoci a s vědomím, že jejich vlastní výpadek a následná nutná péče o parkinsonika v některém zařízení známém pod písmeny LDN končí smrtí. Nedůstojnou. Smrtí hladem a žízní. Ano, já vím proč uvažovat o eutanázii. Ale není to proto, že bych se až tak bál stavu, který mne čeká. Naše nemoc může být sice v pokročilých stádiích fatální v kombinaci s banálním onemocněním, ale v zásadě se na ni neumírá. Umírá se na absenci péče, toho se bojím. V našem státě neexistuje ani jedno zařízení specializované na péči o osamělé a nemohoucí parkinsoniky. Ani jedno zařízení schopné pomoci pečujícím.“ 

Pan Václav mi sdělil: „Mám Parkinsona, což je, zjednodušeně řečeno, pomalé chátrání, končící v bezmocnosti. Rodinu nemám. Bojím se, jako každý člověk, těchto krušných konců. Smrt je vždycky těžká, obzvlášť když není základní péče, když nefunguje empatie, když člověk nedostane najíst a napít, léky, které potřebuje, když umírá sám. K mému utracení však nikdy dobrovolně souhlas nedám. Jsem přesvědčen, že lékař by měl léčit, zmírňovat utrpení, ne však zabíjet. S jakoukoliv euthanasií nesouhlasím. Její uzákonění je vždy zneužitelné. Nejsem pro důstojnou (?!) smrt. Smrt sama nikdy není důstojná. Jsem pro důstojný život. Až do konce.“

„Moje matka umírala v osmdesátých letech v hrůzostrašné LDN, na pokoji pro sedm lidí, v zápachu moči, v křiku umírajících, po prvních dnech pobytu neměla už ani svůj župan. Když zemřela, musel jsem uplatit sestru, aby matku oblékla, aby ji nepohřbili nahou. Otec umíral již v naší éře, v roce 1997. Umíral v moderním geriatrickém centru, kde vše bylo „super“, až na naprostou lhostejnost personálu, neschopnost rozpoznat, že 94letý skoro slepý stařec není schopen sám se najíst a napít, natož ovládat panel s mnoha různými tlačítky. Druhý den už neměl ani svou zubní protézu. Sám nazval toto zařízení lidošrotem.“

Co k tomu dodat. Kdo chce, rozumí. Kdo nechce, nikdy nepochopí.