Konto pomoci

NRZP ČR zahájila činnost Konta pomoci www.kontopomoci.cz, na kterém shromažďuje finanční prostředky na podporu projektů, které pomáhají osobám se zdravotním postižením.

Na konto pomoci můžete přispět různými způsoby. Můžete poslat jednorázový dar na sbírkový účet č. 248896031/0300 u ČSOB. Můžete přispět i trvalým příkazem určité částky, a to opět na stejný účet nebo si stáhněte zdarma na Appstore nebo Google Play aplikaci SEJF, zaregistrujte se a pouhými 4 kliknutími přispějte na sbírkový účet Konto pomoci. Bližší podrobnosti najdete na webu www.kontopomoci.cz.

 

Využívání příspěvku na péči.

25.05.2014, 17:58   |  
V květnovém čísle časopisu MŮŽEŠ, který vydává Spolek přátel Konta BARIÉRY, bylo jedním z hlavních témat využívání příspěvku na péči. Toto téma se periodicky vrací již od účinnosti zákona o sociálních službách. Nejprve je třeba si vůbec ujasnit, co se míní termínem kontrolování využívání příspěvku na péči. Především velcí poskytovatelé celoročních pobytových sociálních služeb a jejich zřizovatelé, tedy kraje a města prosazují, aby stát kontroloval, jaké služby jsou za tento příspěvek nakupovány. Jsou přesvědčeni o tom, že příspěvek na péči je prioritně finanční částka, která je určena k nákupu služeb sociální péče, kterou poskytují akreditovaní poskytovatelé těchto služeb. Tvrdí, že základním problémem je, že příspěvek na péči se nevrací do systému sociální služeb. Jakoby péče v rodinách byla jiná sociální služba než ta v institucionálních zařízeních. Tento názor lze dokumentovat na odpovědi paní Jarmily Srbkové, z odboru sociálních služeb Magistrátu města Plzně, která na otázku „Kontroluje stát dostatečně využívání příspěvku na péči?“ uvedla: „Stát zcela rezignoval na jakoukoliv kontrolu využívání poskytnutých příspěvků na péči, a to zejména mimo pobytové sociální služby…… V každodenní praxi ta absence zákona, že poskytované příspěvky na péči osobám žijícím ve vlastním sociálním prostředí, nejsou ve většině případů využívány na zajištění pomoci, ale slouží ke zvýšení příjmů jejich domácností. Nutnost finanční, ale zejména věcné kontroly je nezbytným prvkem fungování celého systému financování sociálních služeb. To víme už sedm let!“ Tento názor je, podle mých zkušeností, převažující u většiny pracovníků státní správy a samosprávy. Přičemž je zřejmé, že těmto lidem, kteří mají zásadní vliv na fungování celého systému, zcela uniká smysl příspěvku na péči. Možná, že je už samo o sobě nešťastné, že příspěvek je vnímán pouze jako sociální dávka a nikoliv jako věcná pomoc při zajištění pomoci k samostatnému životu ve svém přirozeném sociálním prostředí. Od prvopočátku jsem byl u přípravy zákona o sociálních službách a velmi dobře vím, že motivem pro definování příspěvku na péči bylo umožnit lidem závislým na pomoci jiné osoby, aby mohly zůstat doma, ve svém přirozeném prostředí. Příspěvek má umožnit, aby pomoc mohl poskytovat rodinný příslušník nebo osoba blízká, a to i za tu cenu, že opustí svoje zaměstnání a bude se plně věnovat poskytování péče. Proto také za hlavní pečující osobu platí stát veřejné zdravotní pojištění a péče je počítána do nároku na starobní důchod již od druhého stupně příspěvku na péči. Příspěvek na péči nebyl nikdy zamýšlen jako dávka, která bude prioritně realizována při nákupu sociálních služeb u akreditovaných poskytovatelů. Velmi frekventovaným názorem, který je také v tématu časopisu MŮŽEŠ obšírně prezentován, je přesvědčení, že řada rodin řeší příspěvkem na péči svoji tíživou finanční situaci. Například je popisována situace, kdy rodiny, kde je jeden z nich nezaměstnaný, neobjednávají žádné sociální služby a péči poskytují sami. Tento názor je ještě podpořen tvrzením, že je to špatně, a to především pro lidi s mentálním postižením, neboť jsou rádi v kolektivu lidí s podobným zdravotním postižením. Mohou se společně vzdělávat a učit se mnohým dovednostem. Chápu takovou argumentaci od poskytovatele služeb, kde každý úbytek klientů znamená zhoršení finanční situace takového zařízení. Otázka je, co je pro lidi s různým stupněm závislosti a různými druhy zdravotního postižení dobré. Nevím o tom, že by na toto téma byl proveden nějaký výzkum. Pravděpodobně nebyl, protože by bylo velmi obtížné vůbec formulovat základní otázky. Je to tím, že stále převažuje pohled na jednotlivce s určitým druhem zdravotního postižení, jako na skupinu lidí se stejnými potřebami. Tak tomu však vůbec není. Každý člověk se zdravotním postižením je individualita a nemá stejné potřeby jako ostatní jedinci s obdobným zdravotním postižením. Právě argumentace o potřebnosti společných aktivit u lidí s mentálním postižením může být zcela chybná. Tito lidé jsou často velmi vázáni na svoje nejbližší. Obávám se, že diskuse o roli příspěvku na péči se v posledních letech zúžila pouze na debatu o ekonomice poskytovatelů sociálních služeb a o zneužívání příspěvku na péči v rodinách. Přitom se, dle mého názoru, nepodařilo vůbec naplnit prvotní ideu vzniku zákona o sociálních službách. Zákon měl pomoci v transformaci sociálních služeb a individualizaci péče. Právě k tomu byl zaveden příspěvek na péči, jako pomoc rodinám, aby mohly takovou péči poskytovat. Proto také není příspěvek na péči zahrnut do příjmu společně posuzovaných osob. Místo toho však statistické ročenky MPSV ČR ukazují postupné zvyšování počtu klientů v pobytových celoročních či týdenních sociálních zařízení. Celá idea se smrskla na boj o klienta a tím také nárok na jeho příspěvek na péči, a na souboj měst a krajů o investiční prostředky na rekonstrukce či výstavby nových sociálních zařízení. Analyzovat, proč tomu tak je, by bylo asi velmi složité a není to předmětem této úvahy. Musím zcela odmítnout názor, že mnohdy se rodina rozhoduje, zda nakoupit pro svého postiženého člena službu nebo svíčkovou. Takto vulgarizovaný názor nelze vůbec akceptovat. To samé platí o názoru, že by bylo lepší, kdyby například učitelka učila místo poskytování péče svému rodinnému příslušníkovi, který potřebuje pomoc. Oba výše uvedené názory vycházejí z přesvědčení, že „odborníci“ mají rozhodovat za jednotlivce a svěřit péči do jejich rukou. Neustále narušujeme přirozenou funkci rodiny, která měla historicky zakódovanou pomoc svým slabším členům. Příspěvek na péči měl být nástrojem, který měl posílit tuto přirozenou funkci rodiny. Měli bychom ponechat především na rozhodnutí rodiny, jak bude organizovat poskytování služeb pro svoje závislé členy. Odborníci by měli těmto rodinám poskytovat především rady, jak co nejlépe řešit vzniklou situaci, měli by být nápomocni při doporučování podpůrných služeb, a pokud není rodina schopna zabezpečit péči, tak jako poslední řešení nabídnout nějaký druh pobytových služeb. Místo toho můžeme spíše sledovat neustálý tlak na využívání různých sociálních služeb a zpochybňování kompetentnosti rodin zvládnout péči o zdravotně postiženého člena či handicapovaného seniora. Samotná debata o zneužívání příspěvku na péči je vlastně chybná. Diskuse by se měla vést o kvalitě poskytovaných služeb v rodinách. To znamená o tom, zda rodina zabezpečuje nejen základní péči „o tělo“, ale také dostatečný společenský kontakt, kulturní vyžití, přístup ke vzdělání apod. Tyto otázky jsou relevantní a je nezbytné o nich diskutovat. Právě na tento problém pamatuje i zákon o sociálních službách, který umožňuje pověřeným sociálním pracovníkům obcí stupovat do rodiny i bez předchozího ohlášení. Zákon současně stanoví, že sociální pracovník má právo mluvit s pečovanou osobou i bez přítomnosti ostatních členů rodiny. Má pokud možno zjistit skutečný stav poskytovaných služeb v rodině. Je třeba říci, že právě tato kontrolní činnost je minimální. Právě tato pomoc rodinám je však klíčová, protože kontrola by neměla končit sankcí, ale nabídkou pomoci. My jsme však v posledních letech decimovali postavení sociálních pracovníků, decimovali jsme úlohu obcí při pomoci rodinám, které pečují o osoby závislé na pomoci. Ze sociální péče jsme udělali zcela odosobněný administrativně byrokratický systém, který sleduje jen tok peněz. V těchto dimenzích se bohužel odvíjí i debata o případné reformě sociální péče a zapadá do ní i převod kompetencí ve financování sociálních služeb na kraje. Dovolím si ještě několik slov, k vyslovenému názoru v časopisu MŮŽEŠ, že příspěvkem na péči řeší svojí situaci lidé bez zaměstnání. Poskytují péči v rodinách a příspěvek jim slouží jako příjem. Ano tak tomu občas skutečně je. Nevidím však v této věci žádný problém. Naopak je to věc pozitivní, pokud je péče poskytována s potřebnou kvalitou a šíří. Dokonce bych tuto formu řešení nezaměstnanosti rozšířil i například na sousedskou výpomoc. To znamená, že soused, který je nezaměstnaný by mohl poskytovat péči osobě či osobám, které takovou pomoc potřebují, a příjem by mohl mít právě z příspěvků na péči od pečovaných osob. Tento systém by musel být nutně koordinován obcemi. Rozhodující slovo by však musel mít vždy klient nebo jeho zákonný zástupce. Myslím si, že tímto směrem by se měla ubírat diskuse o případné reformě sociální péče. Systém by se výrazně decentralizoval a je možné, že by byl i úspornější. Propojení sociální péče a oblasti zaměstnanosti je, dle mého názoru, velmi důležité a potřebné. Sliby o tom, že s růstem ekonomiky bude i dostatek práce, považuji za nerealistické. Je do budoucna nezbytné zajistit, aby co nejvíce lidí vykonávalo smysluplnou činnost, která bude prestižní a společností uznávaná. Myslím si, že poskytování pomoci druhému člověku bychom měli vždy vnímat jako prestižní činnost.