Konto pomoci

NRZP ČR zahájila činnost Konta pomoci www.kontopomoci.cz, na kterém shromažďuje finanční prostředky na podporu projektů, které pomáhají osobám se zdravotním postižením.

Na konto pomoci můžete přispět různými způsoby. Můžete poslat jednorázový dar na sbírkový účet č. 248896031/0300 u ČSOB. Můžete přispět i trvalým příkazem určité částky, a to opět na stejný účet nebo si stáhněte zdarma na Appstore nebo Google Play aplikaci SEJF, zaregistrujte se a pouhými 4 kliknutími přispějte na sbírkový účet Konto pomoci. Bližší podrobnosti najdete na webu www.kontopomoci.cz.

 

Ukrajina – možná záměrně vyvolaný konflikt.

11.05.2014, 20:45   |  
Již téměř půl roku probíhá v hlavním meinstreamovém proudu masívní mediální masáž o tzv. ukrajinské demokratické revoluci. Obdobnou mediální manipulaci jsme přitom zažili zcela nedávno. Jsou tomu tři roky, kdy jsme byli masírováni a přesvědčováni o tom, že arabské země prožívají neuvěřitelný přerod od polofeudálních společností k demokracii. Jednalo se o tzv. „arabské jaro“. Arabské země na severu Afriky – Tunis, Egypt a Libye se měly změnit v demokratické. Byl to samozřejmě nesmysl, jak jsme se mohli brzy přesvědčit. Je zřejmé, že po posledních událostech na Ukrajině, kdy události přerůstají spíše v občanskou válku, nelze o žádné demokratické revoluci hovořit. Je vůbec otázkou zda lze mluvit o demokracii v našem pojetí, když na Ukrajině spolehlivě vládli, vládnou a dále budou vládnout oligarchové, kteří mají vlastní ozbrojené skupiny a ovládají společenské dění. Vývoj na Ukrajině má svoje kořeny nejen v současném dění, ale především v hluboké minulosti. Ukrajina prakticky neměla svojí státnost až na krátké období let 1919 až 1921. Státnost v období Sovětského svazu nelze považovat za standardní. Byla to pouze hra. O tom svědčí právě gesto N. Chruščova, který v roce 1954 (v rámci oslav 300. výročí připojení Ukrajiny k Rusku) daroval Krym Ukrajině. Sám byl rodem Ukrajinec a nepočítal s tím, že by se Sovětský svaz mohl někdy rozpadnout. Takový krok je sám o sobě nesmyslný a protiprávní. Bez referenda a vyjádření vůle občanů nelze změnit dvěma miliónům lidí statní občanství. Krym připojila k Rusku definitivně Kateřina Veliká roku 1783 po válce s Tureckem. Proto je velmi nevěrohodné dnešní tvrzení, o anexi Krymu. Rozpor mezi západní a východní částí země má svoje hluboké historické kořeny. Prvním věrohodným státním útvarem na území dnešní Ukrajiny a Ruska byla Kyjevská Rus, která byla z východu ohrožována tatarskými hordami a na západě Polsko-Litevským knížectvím. Kyjevská Rus byla něco podobného, jako byla Velkomoravská říše, od které odvozujeme naší státnost. Nelze vůbec hovořit o Ukrajině. V moderních dějinách je také problematické hovořit o Ukrajině v dnešní podobě. Vždyť ještě v roce 1939 sahala hranice Polska hluboko do dnešní Ukrajiny. Právě historické souvislosti jsou důvodem současného stavu na Ukrajině. Rusové vnímají část Ukrajiny jako svoje území, kde vznikla jejich státnost a nemohou se ho pochopitelně zříci, jako mi, bychom se nemohli zříci části Moravy. Západní část dnešní Ukrajiny spadala vždy pod vliv Polska a ještě dnes je polština na tomto území řečí, kterou většina obyvatelstva ovládá. Polsko má historicky „neyřízené“ účty s Ruskem, a to nepochybně oprávněné. Na druhé straně je zřejmé, že velká část občanů se cítí být součástí Ruska tak, jako většina Moravanů se cítí být součástí České republiky, protože máme společné dějiny. To jsou základní atributy rozporu mezi západní a východní částí Ukrajiny. Třetím faktorem, který vyostřuje současné dění je skutečnost, že ukrajinským elitám se nepodařilo, po rozpadu Sovětského svazu, ustavit novou ukrajinskou státnost, jako se to podařilo například Slovákům. Právě dlouhodobý rozpor mezi západem a východem země podminovává ukrajinskou státnost. Zcela zásadní je vliv mocností, které zasahují do konfliktu z pozice řešení vlastních mocenských představ místo toho, aby se snažily co nejvíce eliminovat narůstající konflikt, který může přerůst v lokální válku. Rusko, EU i USA by měly mít na zřeteli především osudy jednotlivých lidí, kteří na ozbrojené střety nejvíce doplatí. Ale to je asi naivní představa, že by mocní tohoto světa poměřovali svoje skutky tím, jaký dopad budou mít na obyčejné lidi. Moderní společnost by se však měla konečně snažit řídit krédem, že ve jménu idejí není možné obětovávat bezbranné lidi. Jak dál pokračovat v řešení krize? Ukazuje se, že spor je natolik vyhrocený, že jeho řešení bude dlouhé. Současné vedení Ukrajiny by mělo uznat, že východní část země chce autonomii, o čemž svědčí i vysoká účast na dnešním referendu, a mělo by o ní urychleně jednat. Nemůže však nabízet jednání v situaci, kdy její armáda bojuje proti vlastním lidem. Zahraniční politici a média by měli zmírnit svojí rétoriku a napomáhat smírnému řešení. EU by měla upustit od asociační dohody s Ukrajinou. Tato země nebude ještě dlouho splňovat kritéria pro vstup do unie, a tak je to trochu zbytečné a provokující. Rusko by mělo projevit vstřícnost při řešení dluhu za dodávky plynu. Je to jenom o tom, že všichni projeví trochu snahy o dohodu, ale nevím, zda to není příliš, žádat od současných politiků, aby se snažili domluvit. Je tu totiž jedna vážná překážka. Zbrojařské firmy, které mají na politiku obrovský vliv, a které potřebují vyrábět a prodávat. Jeden úspěch už zaznamenaly, budou se zvyšovat výdaje na zbrojení. Možná, že o tom celý ukrajinský problém je.