Konto pomoci

NRZP ČR zahájila činnost Konta pomoci www.kontopomoci.cz, na kterém shromažďuje finanční prostředky na podporu projektů, které pomáhají osobám se zdravotním postižením.

Na konto pomoci můžete přispět různými způsoby. Můžete poslat jednorázový dar na sbírkový účet č. 248896031/0300 u ČSOB. Můžete přispět i trvalým příkazem určité částky, a to opět na stejný účet nebo si stáhněte zdarma na Appstore nebo Google Play aplikaci SEJF, zaregistrujte se a pouhými 4 kliknutími přispějte na sbírkový účet Konto pomoci. Bližší podrobnosti najdete na webu www.kontopomoci.cz.

 

Pan doktor Mithölner není sám.

29.06.2014, 21:51   |  
V uplynulých dnech vzbudil u části veřejnosti velkou pozornost článek JUDr. Miroslava Mitlöhnera, CSc., který byl zveřejněn v časopise zdravotnického práva a bioetiky, který vydává Ústav státu a práva AV ČR. Článek je zaměřen na právní a etické problémy, spojené s narozením dítě s těžkými vývojovými vadami. Je nepochybné, že etice tohoto problému se věnuje řada odborníků na filozofii, etiku a právo. A je také nepochybné, že problém takto narozených dětí je vážným společenským tématem, které se řeší již po mnoho let. Pan doktor se však v článku dopustil řady vážných pochybení, která jsou nepochybně pro komunitu lidí se zdravotním postižením, ale i jejich rodiče a příbuzné, nepřijatelné. Především je nepřijatelná terminologie celého článku. Nazývat děti s vážnými vrozenými vadami za „zrůdy“ je terminologie počátku dvacátého století a ne dnešní moderní doby. Není pravda, jak tvrdí doktor Mitlöhner, že tento termín je běžně užíván v odborných kruzích. Především pan doktor tento termín, ve svém článku používá velmi často, aniž by byla uvedena citace. Je zřejmé, že se s tímto termínem ztotožňuje u dětí narozených s vážnými vývojovými vadami. Bohužel celá diskuse kolem článku pana doktora se stočila na používání slova „zrůda“ a skutečnost, že se jedná o tzv. vlastní plagiátorství. Tentýž článek, uveřejnil pan Mitlöhner již v roce 1986 a bez jakýchkoliv úprav jej použil v současném projektu. Samozřejmě, že tehdy nevyvolal článek žádnou přílišnou odezvu, protože zapadal do tehdejší ideologie spokojených zdravých občanů socialistické společnosti. Považuji za zásadní následující tvrzení pana doktora „Zákonné předpisy by měly lékaři především dovolit, aby vůbec nezahajoval jakékoliv úsilí o probuzení či povzbuzení života těžce malformovaného jedince, případně aby ukončil či vůbec nepodnikal kroky oddalující smrt nebo ji uspíšil. … Lékař, vedoucí porod těžce malformovaného jedince, by měl být oprávněn o dalším postupu rozhodnout sám nebo po konzultaci s vedoucím pracoviště či specialistou z oboru pediatrie, avšak zásadně bez vyjádření či stanoviska matky či rodičů těžce malformovaného jedince.“ To je klíčová stať celého článku. Protože ji pan doktor opakuje téměř po třiceti letech, jsem přesvědčen, že to je jeho hluboké přesvědčení. Pokud by tento názor zvítězil, potom se naše společnost začne vracet zpět do doby, kdy v nacistickém Německu bylo popraveno několik tisíc dětí s mentálním postižením a rodiče hrdě hlásili svému „vůdci“, že se zbavili svých postižených dětí, nebo do doby dávné Sparty, kdy postižení jedinci byli shazováni z Tarpejské skály. Velmi mě překvapil názor pana doktora Radima Uzla. Cituji: Zažil jsem však bohužel také porod novorozence bez hlavy (anencefalus) nebo všelijaké srostlice (jedinci s dvěma hlavami a jedním tělem, s větším počtem končetin nebo hlavu s třemi očima). V takových případech se pak rozhodně nebojíme označení „monstrum“, což latinsky znamená zrůdu, nestvůru. Zatímco ty první vrozené vady lze dnes snadno operovat, zrůdy nejsou schopny existence a zpravidla nepřežijí několik hodin nebo maximálně dnů. A právě o těchto jedincích pojednává kritizovaný Mitlöhnerův článek. Nejsou to děti, o které i při jejich těžkých vrozených vadách rodiče pečují. Doslova píše, že „v současnosti se tyto bytosti, opuštěné vlastními rodiči, izolují v uzavřených ústavech, stranou od ostatních členů společnosti“. Zabývá se medicínskou a filosofickou charakteristikou „lidství“. Člověka chápe jako jednotu nejen biofyzické, ale i společenské bytosti, a právní hledisko by mělo člověka chápat v jednotě obou těchto stránek existence. Pan Uzel se ve své reakci dopouští několika faulů. Především na jedné straně hovoří o dětech narozených s takovými vadami, že je to neslučitelné se životem, potom cituje pana Mitlöhnera o tom, že tyto děti jsou izolováni v ústavech od ostatních členů společnosti. Tak jak to vlastně je? Myslím si, že znám dobře naše ústavní sociální zařízení, ale neznám instituci, kde by byly děti izolovány od společnosti. Dále pan Uzel uvádí, „Dokonce i církevní právo je v takových případech na rozpacích a váhá těžkým zrůdám přiznat charakter lidství. Povoluje totiž jen takzvaný „podmíněný křest“: „Jsi-li člověk, křtím tě ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ To je hrubý faul. Jak uvádí Lukáš Novák ve své polemice „Případ podvodníka Mitlöhnera aneb k jádru průšvihu“, kdy reaguje na text pana doktora. „Římsko-katolický rituál nedovoluje křest zrůdy a v případě pochybnosti o lidskosti bytosti připouští pouze podmíněný křest“ (str. 51). Pan Lukáš Novák uvádí, že skutečnost je zcela jiná: „rituál naopak přikazuje křest v každém případě alespoň pod podmínkou, je-li pochybnost o lidskosti )“. Je zcela nepřijatelné vůbec uvažovat o tom, že by lékaři mohli ukončit život takové bytosti bez souhlasu rodičů, dle svého uvážení a nebyli by za tento čin trestně odpovědní. Takové úvahy jsou opravdu blízko úvahám o nadřazenosti některých lidí nad druhými, proto jsem Mitlöhnera přirovnal k neslavně známému doktorovi Mengelovi. Doktor Mitlöhner neustálým používáním slova „zrůda“ neuznává přirozenou důstojnost každé lidské bytosti. Právo na život a důstojnost každého takové člověka je zakotveno v mnoha našich i zahraničních právních normách. Svým článkem Mitlöhner rovněž upírá právo rodičů na péči o svoje dítě, byť je s velkým vrozeným hendikepem. Současně otvírá prostor pro zpochybnění práva na život u dalších skupin lidí. Proto je potřeba takové úvahy principiálně odmítnout.