Zprávy o koronaviru se na nás valí ze všech stran. Je jich tolik, že už jsme jimi zahlceni a někdy ani nevíme co je pravda a co lež. Zdá se, že česká společnost i vláda zatím situaci zvládají, ale víme, co bude poté, až skončí bezprostřední ohrožení a začneme trochu normálně žít? Jak se změní svět a posunou lidské hodnoty? Prožíváme kolaps světa založeného na globalizaci, na iluzi věčného růstu, ale také na iluzi nesmrtelnosti? Vrátí se svět do stejné iluze založené na trvalém růstu, obrovském tempu, ideologii mládí? Těžko dnes odhadnout. Není ještě vůbec vidět konec koronavirové epidemie. Co se asi hned tak nevrátí je bezstarostný pocit, který jsme několik let zažívali. Pocit, že se lidstvu nemůže nic stát, že překonalo všechna úskalí vývoje a teď, pokud se nezničí samo, jej čeká jen růst, rozkvět a téměř věčný život. Snad jsme z bezstarostnosti našeho žití na nějakou dobu vyléčeni. Ale na jak dlouho? Od nejničivější války nás dělí 75 let a už mnozí zase tvrdí, že lidstvo potřebuje války k pokroku. Ti mrtví a jejich sirotci si to určitě nemysleli. Pošetile jsme uvěřili pocitu bezstarostnosti a z nudy a přebytku, jsme začali vymýšlet jednu hloupost za druhou. Nestačila nám dvě pohlaví, protože pán “všehomíra“ přeci na tom nemůže být stejně jako zvířata! Politici se klaněli a možná se někteří ještě klaní, nemocné nedospělé dívce, která nemůže vůbec rozumět tomu, co se kolem ní děje. Došli jsme k názoru, že dva jedinci stejného pohlaví mají právo si „nechat někde udělat potomky“ a ty vychovávat jako úplná rodina. Téměř nikdo nezačal křičet, „myslete na děti“! Jaká bude společnost, kdy se děti rodí bez znalosti svých předků, bez kontinuity, bez minulosti? Začínáme legalizovat eutanázii, protože máme právo si zvolit, kdy chceme umřít, a ty, doktore nám něco píchni, abychom měli krásnou smrt. Nikdo nemá odvahu zabít si svoje rodiče, ale ty, doktore konej, na lékařskou přísahu se vykašlej! Vše se schovává pod nezadatelné právo jedince mít stejné prožitky – stejné právo, i když na ně není uzpůsoben. Postup epidemie nám také ukazuje, že odkládání rodičů či prarodičů do velkých „domovů“ důchodců, je při epidemii vlastně past na ně. Stačí jen sledovat, jak se epidemie dostává z jednoho zařízení do druhého a když už se tam dostane, jsou následky velmi chmurné. Už jsme odvykli tomu, že součástí rodiny jsou i prarodiče. Nikdo asi neřekne nahlas, že kdyby tito lidé byli v rodinách, tak by asi někteří z nich onemocněli a zemřeli, ale možná by jich bylo méně. Vím, že žití ve třígenerační rodině nebyla vždy idylka, ale umírání, jako zapomenutí v anonymitě „domova“ důchodců je určitě horší. Jsme bohatí, chceme užít světa a jeho radostí a péče o chřadnoucí rodiče je brzdou. Často teď kolem sebe slyším, že po koravinorové pandemii se svět změní, a ti co to říkají, předpokládají, že se změní k lepšímu. Jsem skeptikem a myslím si, že se naše chování příliš nezmění. Možná se změní náhled politiků na zajištění určitého zabezpečení a dosažitelnosti zdrojů ke zvýšení schopnosti států čelit krizovým událostem. To je samozřejmě dobře, protože se ukázalo, že globalizace může být velmi nebezpečná v krizi, „bližší košile než kabát“. To prosím nekritizuji, jen konstatuji a s tímto principem souhlasím. Tolik kritizované hromadné nákupy byly logickou obranou rodin, aby se připravily na nepohodu, protože princip „bližší košile“ se vztahuje i na ně. Je to jedno z mála pozitivních zjištění, že pud sebezáchovy máme pořád v sobě. Jsme schopni ještě bojovat. Nakolik a jakými prostředky, to nám koronavirová epidemie asi naštěstí neukáže, protože doufám, že ji překonáme “pouze“ s několika šrámy. Můj skepticismus vychází ze signálů, které se, krom řečí o lepším světě, již stále častěji ozývají. Někdo nám vzkazuje, že epidemii využívají ti, kteří jí sice také čelí, ale místo boji proti ní, využívají koronavir k vlastní propagaci, rozvracení demokracií a když pomůžou, tak jen účelově, aby pomoc mohli využít k ovládnutí těch, kterým pomáhají. Pak nám také vzkazují, že sice potřebujeme peníze na potření pandemie, ale „prý musíme dát peníze nezávislým mediím, aby nás chránila před dezinformacemi z Číny a Ruska“. Nikde ani slovo o tom, která jsou to média, abych přispěl a co hůř, je to zřejmě důležitější, než když desetitisíce lidí umírají na nemoc, na kterou neznáme lék a nevíme, jak si s ní poradit. Papaláši už zbrojí, aby nepřišli o svoje prebendy, a musejí zdůrazňovat svojí důležitost, abychom nepoznali, že jsou k ničemu. Přitom jen vymýšlejí nesmyslné předpisy, které svazují naše životy a dusí svobodný duch tvořivosti, který v nás je. Nevěřím tomu, že hlasatelé mnohapohlavnosti budou umlčeni, že eutanazie bude zakázána – ještě nás dost neumřelo, že právo dítěte, aby znalo oba svoje rodiče (čl. 7., Úmluvy o právech dítěte) bude opět nastoleno. Jen co nám trochu otrne, budou se ti nejvyšší z nejvyšších znovu klanět nemocné nedospělé dívce a dalším hlasatelům podivných pravd. Ztratili jsme přirozenost ve svém myšlení a ve svém konání a korovirová krize asi není tím, co by nás dokázalo probudit. Přesto si uchovávám malou naději. V životě jsem se mockrát mýlil, možná, že se tak opět stane.