Rozhodl jsem se, že pojmu svoji letošní oslavu narozenin trochu jinak. Ne, strýčci ani tetičky se nemusí bát, určitě budou zase pozváni. Stejně jako v minulých letech bude i dost zákusků, kofoly a vinného střiku. Jen slavit v klidné zahradě už mi přijde jako poněkud přežité. Rád bych své hosty překvapil něčím exkluzivním. Což takhle uspořádat oslavu třeba na Karlově mostě?
K nejslavnějšímu z českých mostů mě pojí velké citové pouto. Jako malý jsem miloval legendu o Bruncvíkovi, kterého přivedli před Karlův most blaničtí rytíři. Bruncvíkův kůň měl z podloží vyrýpnout něco, co český národ v budoucnosti mnohokrát ocení. Unavený oř sice s klimbajícím Bruncvíkem klopýtl, ale namísto odkrytí cenného pokladu se utopil ve Vltavě. Vzpomínám na desítky (možná stovky) romantických výletů po mostě, kdy každý pohled na Prahu přinášel nějaký nový překvapující detail, kterého jsem si nikdy předtím nevšiml. Baví mě pozorovat turisty, kteří postávají u kapel vyhrávajících staročeské odrhovačky a fotoaparátem zachycují pohlednicové momentky české metropole. Přesto mě nikdy nenapadlo přivlastňovat si most pro sebe. Ne snad z nějakého přehnaného altruismu, ale spíš z pocitu, že Karlův most je natolik nedotknutelným statkem české historie, že to zkrátka nejde. A vida – ve druhém zářijovém týdnu tu podle původního plánu měl oslavit narozeniny šéf slavné návrhářské firmy Louis Vuitton. Na večírek si vyhradil celé dva dny a most měl zůstat pro veřejnost uzavřen. Pokud by někdo chtěl projít ze Starého Města na Malou Stranu, musel by jinudy. Nemluvě o turistech ze všech kontinentů, kteří doma vybrali z katalogu Prahu možná právě kvůli krásným panoramatům zachyceným z Karlova mostu. Neopakovatelná atmosféra měla patřit pyšnému milionáři, který pro svůj rozmařilý nápad našel příznivce u Technické správy komunikací a radnice Prahy 1.
Někdo možná mohl namítnout, že by šlo o prestižní akci firmy, na kterou měla přijít zazpívat Madonna a kde měla hodovat spousta zbohatlíků z celého světa. Ti se mohli – opojeni krásnými zážitky – vracet a utrácet za drahá jídla v nejluxusnějších hotelích, což mohlo nepatrně pomoci některým ekonomickým číslům. Na druhé straně tu stála nespokojenost “obyčejnější” části zahraničních, ale i tuzemských turistů, kteří by přišli o návštěvu jedné z dominant Prahy.
A pak tu byl problém, který považuji za ještě vážnější. Obraz České republiky jako země, kde historické dědictví není něčím nedotknutelným. Země, v níž jde s naditou portmonkou zkrátka cokoli. Chvíli to tak vypadalo, ale naštěstí někteří pražští radní, tak trochu pod tlakem veřejnosti a médií, vzali rozum do hrsti a omezili akci natolik, že firma z toho nakonec vycouvala. Vše nakonec dobře dopadlo a z ostudy kabát nemáme, ale vědomí, že stačí jen něco přes milion korun a jsme ochotni dělat šaška kde komu, mi na klidu nepřidává.

***

Byl tu ještě vážnější problém. Obraz České republiky jako země, kde historické dědictví není něčím nedotknutelným. Chvíli to tak vypadalo, ale naštěstí někteří pražští radní vzali rozum do hrsti a omezili akci natolik, že firma z toho nakonec vycouvala.