Konto pomoci

NRZP ČR zahájila činnost Konta pomoci www.kontopomoci.cz, na kterém shromažďuje finanční prostředky na podporu projektů, které pomáhají osobám se zdravotním postižením.

Na konto pomoci můžete přispět různými způsoby. Můžete poslat jednorázový dar na sbírkový účet č. 248896031/0300 u ČSOB. Můžete přispět i trvalým příkazem určité částky, a to opět na stejný účet nebo si stáhněte zdarma na Appstore nebo Google Play aplikaci SEJF, zaregistrujte se a pouhými 4 kliknutími přispějte na sbírkový účet Konto pomoci. Bližší podrobnosti najdete na webu www.kontopomoci.cz.

 

Důsledky sociálních reforem.

30.07.2013, 21:14   |  

Sociální reformy, které prosadila vláda Petra Nečase, byly velkým tématem naší politiky i médií až do vládní krize v červnu letošního roku. S důsledky této reformy se podle mého názoru budeme vyrovnávat ještě poměrně dlouhou dobu. Hlavním étosem reformního úsilí vlády P. Nečase byla jediná myšlenka, a to uspořit peníze za každou cenu, bez ohledu na důsledky těchto kroků. Je zcela zřejmé, že tyto reformní kroky nebyly vedeny nějakou dlouhodobou vizí.

Přijaté reformy významným způsobem nejenže narušily administrativně infrastrukturní systém sociálního zabezpečení, což lze velmi dobře dokumentovat na paralyzování činnosti Úřadu práce, ale zároveň významným způsobem zhoršily materiální podmínky lidí ve špatné sociální situaci.

Tyto skutečnosti lze dokumentovat na mnoha příkladech. Přímo učebnicovým příkladem ničení administrativně infrastrukturního systému, s materiálními dopady na jednotlivé občany se zdravotním postižením, je zrušení institutu osoba zdravotně znevýhodněná. Koalice, ve snaze naplnit základní heslo: ušetřit teď a okamžitě nějakou korunu, významným způsobem narušila systém, který dokázal zaměstnat několik desítek tisíc lidí s lehčím zdravotním postižením a zároveň jim zajišťoval základní materiální podmínky jejich života. Tvůrci reformy se řídili parafrází na ono známé filmové rčení „ Úkol zněl jasně, nikdo nesmí projít“ heslem „ Úkol zněl jasně, uspořit musíme za každou cenu“. Co se ve skutečnosti stalo. Stát zrušením podpory maximálně 8000 korun na jednoho zaměstnance zdravotně znevýhodněného zapříčinil, že tito zaměstnanci, i když s nižší produktivitou práce, jsou postupně propouštěni. Pokud zákon nebude změněn, budou do 31. 12. 2013 propuštěni všichni. V krátkodobém horizontu možná došlo k malé finanční úspoře, i když i o tom pochybuji.

Ponechat tyto lidi vlastnímu osudu je nejen neekonomické, ale také barbarské. Neekonomické je to proto, že tito lidé po ztrátě zaměstnání budou odkázáni na dávky hmotné nouze, takže stát bude na ně nucen doplácet. Dále je třeba započítat ztrátu zdravotního a sociálního pojištění jak od zaměstnavatele, tak také přímo od samotných zaměstnanců. Takže nula od nuly pojde, ale státní rozpočet na položce „podpora zaměstnávání osob zdravotně znevýhodněných“ krátkodobě ušetří. Negativní důsledky tohoto opatření však nejsou pouze v rovině finanční, ale jsou především v rovině lidské. Velké množství zdravotně znevýhodněných lidí jsou hrdi na svou práci, cítí se užitečnými a vlastně žijí normální život jako ostatní lidé. Ráno vstanou, jdou do práce a mají stejné či podobné starosti jako většina z nás. Stát svým administrativním rozhodnutím uvedl tyto lidi do obrovské nejistoty, zmatku, do situace, ve které se velmi těžko orientují. Neumí využít všechny možnosti sociálního systému a tak často končí velmi špatně. Považuji to za nepřijatelné. Je potřeba si uvědomit, že tito lidé nejsou neproduktivními zaměstnanci. Jsou to lidé, kteří musí být na pracovišti vedeni, ale svému zaměstnavateli se vyplatí. Takže i z hlediska národohospodářského, pokud pomineme etické dopady, je zrušení podpory zaměstnávání osob zdravotně znevýhodněných příliš velkým luxusem. Je to mrhání pracovním potenciálem této země.

Dalším příkladem zcela nepromyšleného opatření v rámci sociální reformy je zpřísnění podmínek pro přiznávání invalidních důchodů. V posledních třech letech, změnou zákonných předpisů dochází k výraznému poklesu příjemců invalidních důchodů. Z hlediska účtu důchodového pojištění je to nepochybně vítaný krok, který snižuje výdaje v této oblasti. Problém je však v aplikaci tohoto opatření a vůbec v systému přiznávání invalidních důchodů. V civilizovaném světě systém funguje tak, že v situaci, kdy občan, vlivem nemoci, úrazu a podobně nemůže pracovat na svém pracovišti, jsou provedena mnohá opatření jak jej navrátit do pracovní aktivity. Takový člověk je rehabilitován, je mu poskytnuta rekvalifikace, nabídnuto vhodné zaměstnání, provedena úprava pracoviště, bydlení, případně zajištění dopravy. Po celou dobu přípravy na „novou existenci“ je materiálně zajištěn z veřejného pojišťovacího systému. Odborně se tomu říká koordinovaná rehabilitace. Teprve, pokud všechna tato opatření neumožní, aby takový člověk mohl pracovat, tak je mu poskytnut invalidní důchod. Naše současnost je zcela opačná. Po nemoci či úrazu je zpravidla poskytnut invalidní důchod, aniž by se takovému člověku někdo věnoval. Takže záleží na schopnostech takového jedince, zda si najde sám zaměstnání. Pokud se mu to podaří, dostane se před zásadní volbu. „Půjdu pracovat a okamžitě ztratím invalidní důchod. Když neuspěju, co bude potom?“ Tito lidé se pak zpravidla uplatní v šedé ekonomice, a tudíž podvádějí, anebo, což je ještě horší, rezignují na všechno a přežívají s invalidním důchodem. Nemají však jistotu ani tohoto přežívání. Stát může kdykoliv provést kontrolu zdravotního stavu a odebrat invalidní důchod. Takže ze dne na den se takový člověk dostává do existenčních problémů.

Situace je však ještě horší. Jsou tisíce lidí, kterým byl po přezkoumání odebrán invalidní důchod po 20 i 30 letech. Tito lidé celý život nepracovali, nemají zpravidla žádné pracovní zkušenosti, ani vzdělání a ve svých 58 či 59 letech jsou postaveni do situace, kterou neumí řešit. Zpravidla obdrží dávky hmotné nouze, případně příspěvek na bydlení. Výsledkem takového podivného uzdravení je traumatizující situace člověka, jehož minimální sociální standard je dále snížen na přežívající dávky. Je to ostuda naší společnosti. Celému posudkovému systému chybí citlivost a schopnost posoudit celou situaci komplexně, a to vzhledem k předchozímu životu posuzovaného člověka, jeho vzdělání, pracovních zkušeností a podobně.

Systém invalidních důchodů potřebuje zásadní revizi. Pořád nerozumím tomu, proč příjemcům invalidních důchodů III. stupně je zakázáno pracovat, proč jsou diskriminováni na Úřadu práce, proč jim není povoleno, aby byli zařazeni do evidence uchazečů o zaměstnání? Tyto otázky vznáším již několik let a slyším nesmyslné odpovědi o tom, že přeci ti lidé nebudou pobírat důchod a ještě pracovat. Cítím z toho takovou obyčejnou lidskou závist, nikoliv ekonomickou úvahu. Kdybychom nebránili těmto lidem normálně pracovat, tak mnoho z nich nebude ukryto v šedé ekonomice a mnoho z těch, kteří rezignovali, se určitě pokusí najít zaměstnání. Pokud by se jim to podařilo, tak z hlediska státu jsou to jenom samá plus. Příjemce invalidního důchodu, který je zaměstnán, odvádí zdravotní a sociální pojištění tak jako ostatní a jeho zaměstnavatel také. Tito lidé si zvýší svoji životní úroveň, a tudíž mají vyšší spotřebu a tím přispívají opět do státní kasy. U těchto lidí pak případná kontrola zdravotního stavu a možné odebrání invalidního důchodu neznamená katastrofální situaci.

Jsem přesvědčen o tom, že diskriminace v přístupu k práci z důvodu pobírání plného invalidního důchodu je neudržitelná. Považuji tuto věc za téma dnešních dnů, které musí být rychle vyřešeno. Příjemcům invalidních důchodů by neměly být kladeny žádné překážky v přístupu k zaměstnání, a při pracovní aktivitě by se jim neměl invalidní důchod odebírat. Společenská smlouva v této oblasti by mohla znít tak, že pokud příjemce invalidního důchodu dosáhne průměrného výdělku ve státě, je výše invalidního důchodu postupně snižována, až výplata důchodu může být úplně pozastavena. Je třeba si uvědomit, že většina příjemců plných invalidních důchodů má podstatně vyšší náklady na korunu, kterou si vydělá. Musí se dopravovat nákladnější dopravou, potřebuje různé služby a podobně.

Takto bych mohl ukázat na řadu jiných opatření, která byla v poslední době přijata v rámci reformního úsilí předchozích dvou vlád. Co je příčinou takových nesystémových kroků, které ve svých důsledcích zapříčiňují ještě hlubší sociální propad lidí, na které dopadnou? Domnívám se, že je to zcela zásadní nepochopení úlohy sociálního zabezpečení a zde v tomto případě úlohy důchodového pojištění. Politici, novináři, ale i veřejnost vnímají důchody, ale i všechny sociální dávky jako čistý výdaj. Takže při všech diskuzích o státním rozpočtu, o státním dluhu a podobně, se hovoří o sociálním systému jako o zátěži, kterou nesou ti, kteří pracují a odvádějí daně a pojištění. Nepochybně tomu tak částečně je. Je to však velmi černobílý pohled na sociální systém. Málokdo si uvědomuje, že z vyplacených 370 miliard korun na důchody všech kategorií se drtivá většina těchto peněz vrací zpět do národního hospodářství a tyto prostředky tvoří významnou část HDP. Lze odhadnout, že více jak 90 % vyplacených důchodů se navrací zpět do české ekonomiky, a to ve formě DPH, spotřební daně nebo pojištění a podobně. Troufnu si tvrdit, že z vyplacené výše důchodu se více než polovina finančních prostředků vrací zpět přímo do státního rozpočtu. Obdobně je to i s dalšími dávkami sociálního zabezpečení.

Měli bychom významně změnit náš pohled na sociální systém. Není to pouze zátěž pro společnost, daňové poplatníky či státní rozpočet. Tyto prostředky zároveň rozvíjejí společnost, přinášejí množství pracovních příležitostí a humanizují moderní společnost. Proto považuji koncept předchozích dvou vlád v sociální oblasti za zcela chybný, který nebral v úvahu všechny souvislosti. Je třeba si také uvědomit, že sociální systém pomáhá stabilitě společnosti, neboť stírá ty nejkřiklavější rozdíly a umožňuje všem, kteří nejsou schopni z různých důvodů vydělávat si dostatek prostředků, aby měli na základní životní potřeby. To je další pohled na důležitost sociálních systémů. Má zmírňovat napětí ve společnosti, neboť pouze stabilní společnost se může harmonicky rozvíjet.

Česká republika patří do té nejbohatší části světa. Ač si to neradi přiznáváme, tak náš životní standard je dosažitelný pouze asi pro 10 % lidské populace. Představa, že drastickým omezením sociálních transferů bude naše společnost bohatší a bude více prosperovat, je z jiného světa. V Evropě se dnes začíná hovořit o konceptu, který prosazuje švýcarský psycholog práce Theo Wehner. Ten přišel s revoluční myšlenkou, že každý občan ve Švýcarsku by měl dostávat 1500 EUR měsíčně, a to jen tak, aniž by pracoval. Tento garantovaný základní příjem by nahradil všechny sociální dávky a byl by poskytován občanovi od narození až do smrti. Profesor Wehner odůvodňuje svoji teorii tím, že politici neustále slibují plnou zaměstnanost. Hovoří o tom, že každý si může sehnat práci a podobně. Profesor Wehner tvrdí, že tyto sliby jsou nepravdivé a v zásadě neuskutečnitelné. Tvrdí také, že potřeba lidí pracovat nevyplývá primárně z toho, že se chceme svojí prací uživit, ale z toho, že chceme vyniknout, chceme být úspěšní, chceme, aby si nás ostatní vážili, proto co umíme, co dokážeme. Je to jistě velmi odvážná myšlenka a většina z nás si asi řekne „to už nebude dělat nikdo“. Přesto si myslím, že i o takovýchto konceptech bychom měli vést velmi vážnou a serió;zní debatu. Pan profesor Wehner říká „tato dávka by dala občanům určitou jistotu, aby se nebáli rozvinout svoji kreativitu, riskovat změnu zaměstnání a podobně“. Podle naší současnosti by se asi našlo velké procento lidí, kteří by možná opravdu lenošili, ale kdo ví?