Konto pomoci

NRZP ČR zahájila činnost Konta pomoci www.kontopomoci.cz, na kterém shromažďuje finanční prostředky na podporu projektů, které pomáhají osobám se zdravotním postižením.

Na konto pomoci můžete přispět různými způsoby. Můžete poslat jednorázový dar na sbírkový účet č. 248896031/0300 u ČSOB. Můžete přispět i trvalým příkazem určité částky, a to opět na stejný účet nebo si stáhněte zdarma na Appstore nebo Google Play aplikaci SEJF, zaregistrujte se a pouhými 4 kliknutími přispějte na sbírkový účet Konto pomoci. Bližší podrobnosti najdete na webu www.kontopomoci.cz.

 

ČR musí udělat vše pro vrácení dětí z Norska.

24.01.2015, 14:07   |  
Po řadu let se v českých zemích traduje, že Norské království je vysoce rozvinutá demokratická země, která díky ropě má jednu z nejvyšších životních úrovní. V souvislosti s kauzou synů paní Michalákové, je dobré dovědět se více o této příkladné zemi, jaký je její systém péče o děti. Péče je už od útlého dětství (3 roky) převážně kolektivní. Z kolektivní péče pravděpodobně převládá jakési povědomí, že děti jsou „státní majetek“. Proto také stát velmi často zasahuje do péče v rodinách. Děti jsou odebírány rodičům za pouhé podezření z bití, týrání a podobně. Ochrana dětí a jejich práv v Norsku je proto zdrojem velkých polemik. Existují dva protichůdné názory - o její vysoké úrovni, nebo naopak, že systém hrubým způsobem porušuje práva dětí i rodičů. Kvůli mezinárodně známým sporným případům je země obviňována, že v ní dochází k plánovitému odebírání dětí kvůli finančnímu zabezpečení osvojitelů, které v Norsku činí až 30 000 euro ročně. V roce 2007 Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že Norsko v této oblasti porušuje lidská práva, nicméně to své chování v této oblasti nijak zásadně nezměnilo. Rozličné sporné případy odebrání dětí zahraničním občanům vzbudily pozornost v zahraničních médiích či vyústily v diplomatické a soudní spory Norska a jeho úřadů, mimo jiné s Ruskem, Polskem nebo Indií. Norsko bylo kritizováno i na půdě Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci Evropského parlamentu. Zcela rozhodující úlohu v péči a ochraně dětí má úřad Barnevernet, který byl založen v roce 1992 s cílem "zajistit, aby děti a mládež žijící v prostředí, které může poškozovat jejich zdraví a vývoj, dostaly včas potřebnou pomoc a péči". Ve většině případů poskytuje dětem a jejich rodinám pomoc formou poradenství, zabezpečení pečovatelské služby, finančních úlev či jinými způsoby. Podle norského statistického úřadu (SSB) registroval v roce 2012 Úřad na ochranu dětí přes 53 tisíc aktivně řešených případů. Pakliže úředníci dojdou k závěru, že dítěti se v rodině nedaří, je takové dítě odebráno a obvykle míří do pěstounské péče. To se děje přibližně v 17 procentech případů. Problémem Barnevernetu je, že každý občan může úřadu anonymně poslat tzv. „zprávu o znepokojení“. To není udání, protože ve své podstatě jde o to, že ten, kdo podává zprávu, neinformuje, že by se něco špatného stalo, ale že má nějaký „špatný pocit“ (například zanedbané, hladové, špinavé dítě a podobně). Uvedený úřad může okamžitě konat a zjišťovat co se děje a pokud rodina spolupracuje tak se vše urovná. Je-li zpráva o akutním ohrožení dítěte, může úřad dítě odebrat do pěstounské péče rovnou prostřednictvím takzvaného „akutního rozhodnutí“. Vážný problém je v tom, že tento systém je extrémně náchylný na přístup lidí s jinou motivací, než jen objektivní pomoc dětem, jakož i na zneužití lidmi, kteří se chtějí někomu z nějakého důvodu pomstít (sousedské spory, spory mezi rozvádějícími se rodiči, atd.) Pak se ze systému stává dost neúprosná úřední mašinérie, která dokáže nespravedlivě rozvrátit i slušnou a funkční rodinu. Zneužívání systému také napomáhá velký počet zájemců o pěstounství. Pečovat o přidělené dítě se totiž vyplatí. Norské úřady údajně vyplácí pěstounovi až desetitisíce norských korun jako příspěvek na péči a další tisíce mají dávat na výlohy spojené třeba s jídlem. Stát se pěstounem v Norsku pro tamějšího občana přitom není složité. Systém ochrany dětí v Norsku může mít svoje kořeny v minulosti. Ještě v 19. století byla většina obyvatel negramotných, žila v malých rodinách, kde docházelo i k incestu. Každá „nová krev“ byla vítána. Způsob řízení byrokracie připomíná to, co jsme tu zažili před rokem 1989. Úřad má vždy pravdu. Myšlenka ochrany dětí byla dovedena do absurdního stavu. Jsou potlačovány přirozené mechanismy, kdy prvotní odpovědnost za výchovu dětí má rodina a stát má pouze vytvářet podmínky. Norský model je zcela bezcitný, protože nebere ohled na city rodičů ani dětí. Je to zřejmé například z toho, že úřad rozdělil oba bratry paní Michalákové. Asi chtěl uspokojit další čekatele na pěstounství. Je s podivem, že v ČR se postupu norských úřadů zastala pouze ministryně práce M. Marksová a dále ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Z. Kapitán. U ředitele je to pochopitelné, protože musí „držet basu“ se svojí nadřízenou, u paní ministryně to je na zamyšlenou. Možná, že toto kolektivistické pojetí výchovy dětí a neustálá ingerence státu odpovídá i jejím představám o výchově dětí. Je nepochybné, že vrcholní představitelé státu, ale i státních orgánů, musí mít ještě více informací o podivnostech norského systému ochrany dětí, a tudíž by měli udělat vše proto, aby pomohli naše děti dostat z osidel tamější, poněkud zvrácené byrokratické mašinerie.